Sním či bdím?

Občas mi připadá jeko že spím... celej den nic pořádnýho neudělám, do ničeho se mi nechce a pořád si řikám že už toho musím nechat a začít konečně něco dělat...

Tenhle stav teď trval několik dní...prostě jako bych byl v jednom velkým snu, z kterýho se ne a ne probudit. Ten sen sice nebyl nepříjemnej ale nic zvláštního mi do života nepřinášel. A řikal sem si, že už se konečně musím probudit. Jenže se nějak nedařilo...

Dneska byla neděle... řikám si... achjo, asi budu muset do kostela... nějak se mi nechtělo, ale nechtělo se mi vůbec nic, prostě ten divnej duševní stav bdělýho snění. Ale šel jsem a teď sem rád. Pomohlo mi to konečně se probudit... Obvykle tam v první lavici sedává jedna paní, nevim jak se menuje, nevim odkud se objevila když tam začala sedávat, ale podle mě má vliv na okolí...prostě vám jen řekne "Dobrý den pane." nebo "Nashledanou pane." a i taková jednoduchá věta může někdy udělat divy, zvlášť když člověk neví co se životem, má tu takovou divnou sněcí náladu jako sem měl já. Poslední dobou tam s ní sedávala ještě taková babička. A nějak tak jím to spolu slušelo v tý přední lavici, ta paní tý babičce občas pomohla se zpěvníkem... A dneska když jsme přišli, tak tam ta paní seděla zase v první lavici, my si sedli do druhý, ona nás uvítala svým povzbuzujícím "Dobrý den." Ta babička tam byla taky ale seděla až ve třetí nebo čtvrtý lavici.

A pak se ta babička najednou zvedla a přisedla si k tý paní do první lavice. A bylo vidět, jak jsou najednou obě hrozně moc šťastný.

Nějak mě to nastartovalo, dokázal jsem se konečně probudit. Prostě sem cítil přítomnost Boha v tom kostele a najednou mi bylo nějak tak veselejc, prostě sem se probudil z toho dlouhýho bdělýho snu.

Chci tím říct, že strašně moc děkuju za všechny maličkosti v mým životě, že je důležitý, jestli sedím v první nebo ve třetí lavici. Taky strašně moc děkuju za lidi, který se mi dostávaj do životní cesty, každej, koho potkám je důležitej článek mýho života. Děkuju Bohu, že jsem teď a tady!!!!!